Co si o svých postavách myslí jejich představitelé? Na to odpovídali přímo samotní herci.
/ Vydáno v březnu 2017 /
LJUBA KRBOVÁ o Aničce Liškové
Anička prošla za těch dvanáct let velkou proměnou, už to není ušlápnutá puťka, ale stala se z ní lehce emancipovaná starostlivá žena. I když já jsem pořád o mnoho temperamentnější. Mám na ní ráda její velkou empatii, náklonnost k dětem, touhu pečovat o rodinu a i to, že je schopna se vyrovnat s nejednoduchými situacemi, které jí osud a scénáristé připravili. Obzvlášť vypjaté scény patří k těm, na které nejde zapomenout. Vzpomínám, jak jsem měla vrazit Adrianovi Jastrabanovi facku za Bedřichovu nevěru, pan režisér trval na tom, že musí být pořádná, aby pěkně pleskla. A mně to nešlo a navíc to chtěl několikrát opakovat. Myslím, že to byl mnohem větší trest pro mě než pro Bedřicha.
ADRIAN JASTRABAN o Bedřichovi Liškovi
Když jsem přijímal roli Bedřicha, vlastně jsem moc nevěděl, do čeho jdu. Říkali, že to bude nekonečný seriál, ale nikdo jsme si v tu chvíli asi neuměli představit žádný horizont. Už se s tím chlápkem potkávám dvanáct let a docela jsem si na něj zvykl. Ale ještě pořád na rozdíl od lidí v tramvaji vím, jak se jmenuju v civilu. Mám ho rád, na rozdíl ode mě je manuálně šikovný. Není to sice žádný velký vtipálek, ale má smysl pro humor, také miluje svoji rodinu, líbí se mu ženy. Jenomže je trochu smolař. Dost jsem s ním cítil, když řešil problémy ve vztazích, to si vzpomínám. Většinu situací, které jsem s ním prožil, už ale nevím. Musíme zapomínat, jinak by nám vybouchla hlava.
BOHDANA PAVLÍKOVÁ o Jindře Pražákové
O Jindře si nemyslím nic špatného, to je asi základ, ale fandím jí, aby se ve svém věku stala konečně dospělou ženskou. Jedna věc je mi na ní ale hodně sympatická - má ráda pivo, já taky, a díky tomu je to natáčení s ní o něco veselejší. V podobné situaci jsme se ocitly asi jen jedinkrát, byla jsem jí blízko v tom, že ani já jsem nemohla svoji lásku prezentovat mezi lidi. V dalších ohledech jsme ale velmi rozdílné, já jsem si svůj život poskládala už ve chvíli, kdy jsem odešla od rodičů. Věděla jsem přesně, co chci a co ne. Tohle Jindře trvá o něco déle. Moc bych jí přála, aby byla silná a věřila, že když se věci nehýbou jedním směrem, mohou se hýbat jiným a lepším.
JIŘÍ ŠTRÉBL o Milošovi Knoblochovi
Miloš je jednoduchý chlapík, vlastně nezáludný pravdomluvný člověk, který si bohužel nikdy nevšimne, že z jeho přítomnosti nejsou Liškovi nadšení. Mě na něm nejvíc baví, jak nikdy neodhadne správně situaci. Mám ho čím dál radši a čím déle ho hraju, tím víc mu rozumím, i když jsme každý úplně jiný. Nejvíc se rozcházíme asi ve výchově dětí, on upřednostňuje starosvětskou metodu, kterou používali naši dědečkové, já jsem liberálnější. Ale i Miloš už vyměkl, bylo to s ním horší, dost jsem si s ním užil. Lidé mi nadávali na ulici, zničili auto a roztrhli obočí. Podal si mě jeden chlápek na toaletách v kavárně. Nadával mi, že jsem hnusný na Emu, snažil jsem se mu vysvětlit, že to je jen role, ale bylo to marné, praštil mi hlavou o dlaždičky. To se mi ještě kvůli žádné jiné roli nestalo.
HANA HOLIŠOVÁ o Veronice Maléřové
Veronika je typická představitelka dnešní mladé maminky se všedními starostmi. Líbí se mi, jaký vztah má k dětem i její ochota pomáhat. Rozdílné jsme si ale asi naprosto ve všem tedy kromě toho, že jsme obě z Moravy a máme potřebu se starat o své blízké. Já ale nejsem tak hysterická a neumím řídit traktor. Nejraději ji mám, když se od srdce zasměje, protože i já se ráda směju. Nečekala bych, jak výrazně mi zasáhne do života. Lidé mě zastavují a radí mi, co mám jako Veronika dělat a jak se chovat. Stala jsem se pro ně Veronikou.
TOMÁŠ DASTLÍK o Martinovi Maléřovi
Martin je hodnej chlap, ale někdy to zbytečně přehání se spravedlností a korektností. Pro druhé by se rozkrájel, ale sám si od nich nenechá pomoct. Je trochu jednodušší než já, ale párkrát jsem mu rozuměl. Zažil jsem něco podobného jako on, když mu tak trochu zahýbala Veronika. Díky Martinovi zažívám popularitu, která mě překvapila. Lidé mě poznávají na ulici, chtějí si se mnou povídat, opilci mě poplácávají po zádech a dokonce jsem už kvůli němu schytal pár ran holí. Přetáhla mě babička za to, že jsem si dovoloval na faráře. Snažil jsem se jí vysvětlit, že to jenom hraju, ale bylo to marné. Vždyť já ani nejsem Moravák a navíc jsme se u té bitky s farářem, tedy s Alešem Hámou, hrozně nasmáli.
ANNA KADEŘÁVKOVÁ o Rozině Maléřové
V mých očích je Rozina hrdinka. Už proto, že se odhodlala odjet sama do Ameriky. Pro ni to musel být obrovský krok, protože bývala hodně fixovaná na rodinu a zatím nikde sama pořádně nebyla, natož tak daleko. Já jsem o mnoho akčnější, také se chystám na nějakou dobu do Ameriky, ale u mě to takové překvapení pro okolí není. Rozině vděčím za moc, díky ní jsem poznala lásku, mnoho skvělých lidí a je mi bezvadným odrazovým můstkem. Lidé mě sice na ulici oslovují Rozino, hlavně děti nebo staří lidé, ale jsou ke mně milí, vlastně to potěší. Budu mít jednou na co vzpomínat, třeba na to, jak jsme v březnu točili léto a venku byla strašná zima, a tak jsem musela cumlat kostky ledu, aby mi před kamerou nešla pára od pusy. Na to se opravdu nedá zapomenout…
MAREK SALVET o Filipovi Maléřovi
Marek je hodný třináctiletý kluk, který se chová na svůj věk docela dospěle. Na rozdíl ode mě je to kliďas, to já jsem výbušný tygr. Když jsem naštvaný, vlezu si do postele a v záchvatu mlátím polštáři kolem sebe. Mamka se vždycky diví, ale mě to uklidňuje. Ve škole je to horší, to nezbývá, než mlátit do lavice. Už jsem jich pár vzteky zlomil. Bral bych, aby Filip v Ulici udělal nějaký pořádný průšvih, ale to se asi nestane. Na druhou stranu bych já docela potřeboval trochu toho jeho klidu, myslím, že moje okolí by to vcelku ocenilo. :-) Chtěl jsem být fotbalista, od jednoho roku jsem kopal do míče, Ulice mi trochu změnila plány, ale jsem za to rád. Lidé mě poznávají, říkají mi Filipe, ale já si to užívám. Baví mě to.
IVAN VYSKOČIL o Josefovi Kolářovi
Josef je poctivý chlap, trochu dědek, který ale zaplaťpánbůh stále udrží moč a netrpí jinými stařeckými neduhy. Ale jak říkal Sovák, koho po třicítce nic nebolí, je mrtvý. Jsem rád, že ho můžu hrát, protože se mi tady fakt líbí, nemůžu si pomoct. Už jsem ve věku, kdy nechci přebíhat z jednoho projektu do druhého, tady jsem se tak pěkně usadil, a proto doufám, že Josef brzy neumře. Oblíbil jsem si ho, mám s ním vlastně jenom jeden problém, je to Moravák a mluví spisovně, já jsem rodilý Žižkovák a s tou spisovnou češtinou mám v některých situacích problém.
ZUZANA SLAVÍKOVÁ o Radce Kolářové
Radka je normální ženská s nenormálními problémy. Líbí se mi na ní, že je přímá, pokud zrovna nelže :-). Společných vlastností mnoho nenajdeme, já nejsem kleptomanka. Zatím. A taky si myslím, že svým dětem a příbuzným neudílím nežádoucí rady. Ona to ta Radka myslí dobře, já ji chápu, ale ostatní o to nestojí, a ona to nevidí. Přála bych jí, aby se jí podařilo vyřešit problémy a aby ji rodina Maléřových přijala se vším všudy.
VÁCLAV SVOBODA o Lumírovi Nyklovi
Já už jsem teď tak kladnej, že kladnější být snad už ani nemůžu. Z negativní postavy se stal chlap v domácnosti. A přitom začal tak dobře. Líbí se mi na něm ale, že dokáže dělat věci, které já bych nedokázal, mě by nejspíš politika semlela tak, jako semlela téměř všechny, kteří do ní vstoupili. Přes to všechno jsme si s Lumírem ale pořád blízcí. Jak by řekla moje drahá půlka, jsem něžný cholerik a člověk dělá občas prasárny. Ale změnil jsem se hodně v životě. Musím si víc dávat pozor na to, co dělám a říkám, jsem všude známý, takže méně svobodný, protože před tou popularitou se nedá schovat nikam. Lidé mě zastavují, fotí se se mnou a říkají mi Lumíre, všichni mi tykají, protože mají pocit, že mě znají. Ale má to i kladné stránky, nemusím stát frontu v obchodě, lidé mě pouští před sebe.
JAROSLAVA OBERMAIEROVÁ o Vilmě Nyklové
Vilma je součástí mého života už skoro dvanáct let, a i když si myslím, že já jsem úplně jiná a nemáme společného vůbec nic, mám ji ráda a hraju ji ráda. Líbí se mi na ní, že je to reálná obyčejná ženská, které záleží na rodině. Za ty roky jsme toho tady prožili tolik, že vzpomenout jeden okamžik by bylo opovržení těmi ostatními. Každé natáčení bylo roztomilé, takhle já to beru.
ANEŽKA RUSEVOVÁ o Vendule Maříkové
Vendulu zatím beru jako protiúkol. Je to málomluvná holka ze Sokolova, nemá moc kamarádů ani přítele. Shodneme se zatím jen v té otázce přítele :-), já jsem ale daleko víc od rány, jsem veselá neřízená střela. Baví mě žít a baví mě hrát. Vyrůstala jsem v divadelním prostředí a u filmu a vždycky se mi to prostředí líbilo. Za příležitost v Ulici jsem vděčná, dřív jsem patřila k těm, co si mysleli, že do nekonečného seriálu nikdy nepůjdou, ale byl to hloupý předsudek, nikdo to tu nechce ošidit. Navíc hrát s Jarkou Obermaierovou a Vaškem Svobodou je za odměnu.
TEREZA BEBAROVÁ o Světlaně Nyklové
Byla bych nerada, aby Světlana působila jako nějaká superžena, snažím se o to, aby byla věrohodná, přestože má být houževnatá, pragmatická a milující. V životě už toho hodně dokázala, ale zůstává nohama pevně na zemi a myslím si, že je to pořád ženská do nepohody. Přestože se Světlanou toho mnoho splečného nemáme, do mého života zasáhla citelně. Většina národa si myslí, že nejsem Češka. Ale naštěstí je Světlana divákům sympatická, tak to s sebou nese i pár výhod, třeba jsou na mě moc milí na poště nebo na úřadě. A rozhodně budu jednou mít na co vzpomínat. Třeba na natáčení znásilnění s Lumírem, u kterého jsme se s Vaškem Svobodou hrozně nasmáli a za které pak Nova dostala pokutu.
ZDENA HADRBOLCOVÁ o Růže Habartové
Já si o té své Růže myslím jenom to nejlepší, žijeme spolu už dvanáct let a ani na chvilku mě nepřestala bavit. I když ta její důvěřivost je, pravda, trochu nepraktická. V mnohém jí ale rozumím, obě jsme v životě prožily velké zklamání, ale Růža je věčná optimistka, to já tedy nejsem. Ulici beru jako svůj druhý domov, nezapomenu, jak bezvadně se ke mně všichni kolem chovali, když jsem se na podzim vrátila po vážných zdravotních problémech. Bylo to dojemné a krásné. Děkuji jim za to.
ŠÁRKA VACULÍKOVÁ o Adrianě Peškové
Adriana teď zoufale hledá cestu ke štěstí a neví si rady se životem. V lecčem jsme si podobné, taky jsem ode zdi ke zdi, ale řekla bych, že ty moje zdi jsou si k sobě blíž, ona zachází do extrémů. Ale mám ji ráda, baví mě její proměnlivost i ty její emocionální výkyvy. Učím se od ní, že exterémy nejsou řešení. Ale není nudná, a to je fajn. Nejvíc jsem jí rozuměla v době, kdy byla spokojená ve vztahu s Eddiem. Nezapomenu na natáčení, kdy Adrianu Eddie žádal o ruku, to bylo hezké.
DANA SYSLOVÁ o Amálii Peškové
Amálka do Ulice přišla jako bezvadná ženská se smyslem pro humor a s velkým nadhledem. To jsem na ní milovala. Tyhle vlastnosti ale s přibývajícím věkem ztrácí a stává se z ní důchodkyně u plotny. Můj život je naštěstí o dost bohatší a v kuchyni moc času netrávím, to pro mě není. Můj život ale ovlivnila výrazně, přehodil se mi rytmus, vstávám v pět hodin ráno, i když nemusím do ateliérů.
RUDOLF HRUŠÍNSKÝ o Vlastimilovi Peškovi
Vlasta Pešek je skvělej, protože se mi podobá fyzicky a někdy i vnitřně. Máme toho mnoho společného, oba chytáme ryby a oba hubneme i tloustneme ve stejnou dobu. Nejraději na něm mám jeho zelené kalhoty a jsem hrdý na to, že je nosím já i on už dvanáct let. Jeden velký rozdíl ale pozoruju, já nenosím košile, které jsou mi malé přes hrudník. Je ale fakt, že dřív s ním byla větší sranda, od té doby, co zestárl, si už nemáme tolik co říct. Ale do života mi zasahuje dost, třeba dneska jsem točil osm obrazů, to bych normálně nedělal.
JIŘÍ PANZNER o Eduardovi Rambouskovi
Nebýt té jeho nevěry, byl by to hotovej Mirek Dušín – zásadovej, spravedlivej, pravdomluvnej. Ale já ho nesoudím, i když jsme každý jiný, povahou, způsobem života i stylem oblékání. Já jsem pohodlný měšťák, on byl schopný rok chodit v rybářských kalhotách a bydlet ve squatu. Ale byly i doby, kdy jsem mu hodně rozuměl, třeba když Adrianu na začátku vztahu zachraňoval z průšvihů, tam jsme si byli k sobě docela blízko. Až tady v Ulici jednou nebudu, určitě budu vzpomínat na první natáčecí den. Tehdy na mě režisér Kryštof Hanzlík sehrál habaďůru, domluvil se s ostatními a ti začali říkat úplně jiný text. Byl jsem z toho totálně vystresovanej a štábu jsem byl pro srandu.
JANA SOVÁKOVÁ o Ingrid Ševčenkové
Ingrid se po třech letech vrací zpátky do Ulice, aby vyřešila záležitosti kolem vlastnictví jejího kadeřnického salónu. Svým příběhem napomůže vývoji jiných postav a ona sama zůstane tak trochu tajemná. Prostě taková, jakou si ji, doufám, lidé pamatují. Ráda jsem přijala nabídku na návrat, těšila jsem se hlavně na lidi. Kolikrát se mi zastesklo a vzpomněla jsem si, ale měla jsem mnoho jiné práce, věnuju se výtvarničení a tetování. Vlastní tetovací salón ale nemám, na rozdíl od Ingrid jsem velmi nepraktický člověk a neumím si představit vlastnit podnik. V tom je Ingrid jiná, ta to vždycky měla pevně v rukách, i když to řídila na dálku. Samotný návrat do Ulice proběhl moc hezky, vlastně si tu připadám spíš jako na prázdninách než v práci. Když jsem šla na první natáčení po pauze, říkala jsem si, jestli se mi to vybaví, jestli jsem to všechno nezapomněla. Tak snad se to povedlo…
VÁCLAV KOPTA o Rudolfovi Hložánkovi
Ruda je podle mě čestný, pravdomluvný a poněkud vznětlivý člověk, který prošel nepříjemnou životní zkušeností coby invalida a vdovec. Je životem poučen a myslím, že si váží toho, jak se věci mají se Simonou a se současným životem je spokojený. Mám na něm rád jeho smysl pro humor a schopnost řešit věci na rovinu i za cenu konfliktů. Hodně mu rozumím, když v něm bouchnou saze, to mám taky a považuju to za prevenci infarktu. Vždycky rád využiju příležitosti si zakřičet, myslím si, že kdo v sobě dusí hněv, zadělává si na problém. Rozdíl mezi námi dvěma je v tom, že já neumím opravovat vysavače ani fény a nejsem domácí kutil. Nezapomenu, jak jsme točili svatbu se Simonkou. To jsme si s Pavlou Tomicovou malovali v růžových barvách a těšili se na to, jak budeme venku, protože jinak jsme pořád zalezlí v ateliéru. Jenomže byla tak strašná zima, že to bylo skoro za trest. Odnesla to hlavně nastávající v lehkých šatech předstírajíc teplý červnový den.
PAVLA TOMICOVÁ o Simoně Hložánkové
Simona je tak trochu dítě v dospělém těle, což já si o sobě celý život myslím také. Ale neřeším stejné věci jako ona, ale kdybych je řešila, i když třeba jinak, tvářila bych se u toho stejně jako ona. Pravděpodobně bych se i stejně smála nebo plakala. Doufám, že mi někdo rozumí :) Každý den jsme si vzájemně blíž a blíž. Někdy je to až mírná schizofrenie. I na ulici se otáčím na volání Simono, i když je to třeba na někoho jiného. Simona mě z mého vlastního života trochu vytlačuje. Jedna paní mi říkala, že sice ví, že jsem Pavla, ale že ke mně to jméno vůbec nejde. Hustila to do mě asi půl hodiny, až jsem si říkala, jestli se nemám jít na matriku přejmenovat.
KRYŠTOF RÍMSKÝ o Kryštofovi Marečkovi
Z grázlíka Máry se postupem let vyklubal kluk s nápady, kterého baví podnikání. Já tak podnikavý nejsem a myslím, že ani tak pracovitý, jako on. Jsem taky mnohem vznětlivější, Mára se sice taky umí rozčílit, když ho něco vytočí, ale na rozdíl ode mě je dlouho klidný. Má několik prací najednou a záleží mu na vztahu, i když na druhou stranu holek měl spoustu, ale proč by odmítal, co mu leze do postele samo, tomu docela rozumím. Asi nejblíž jsem k němu měl, když se dostal do dluhové pasti, měl na krku exekuce, prožíval bolestné rozchody. To se nejlíp hrálo. Mára mi v životě občas pomáhá, můžu předběhnout na poště, na úřadě jsou ke mně vstřícnější a řemeslníci mi udělali chodník v rekordním čase… Ale taky mi někdy komplikuje život. Většinou v baru bývám cílem žen, a to přítomní chlapi nenesou dobře, vzbudí se v nich nějaká divná žárlivost a pokud mají upito, začnou do mě šít, co si o sobě myslím.
MILENA STEINMASSLOVÁ o Věře Marečkové
Moje role je dobře napsaná, ale jako bytost je hrozná. Někdy ji chápu, někdy je mi jí líto. Ona vědomě nechce nikomu ublížit, myslí si, že koná dobro, ale plete se tím lidem do života a to je špatná povaha. Tu v sobě já nemám, nebo jen ve velmi malé míře :) Ale chápu ji v tom, že chce vnoučata a aby byl syn šťastný. Mám to štěstí, že si mě lidé pamatují z jiných rolí, a tak si mě s ní tolik nespojují, jako se to děje některým mým kolegům v Ulici. Ale často mě někdo zastaví a řekne, že jeho tchýně je úplně stejná jako Marečková.
ROSTISLAV NOVÁK o Lubošovi Marečkovi
Luboš byl dosud takovou paní Colombovou. Často se o něm mluvilo, ale nikdo ho neviděl, a já se zpětně dozvídám, co jsem jako Luboš zažil nebo udělal a učím se jeho minulost. Luboš je v každém případě pěkný podpantoflák, myslím, že si manželé doma budou říkat, že jsou na tom v porovnání s Lubošem ještě dobře. Luboš toho doma moc nenamluví, ona mu Věrka ani nedá moc prostor, ale jakmile se za ní zabouchnou dveře, stává se z něj mlsnej kocour, kterému hodně vyhovuje to, že se kolem jeho syna motají mladé hezké holky. Luboš není vyloženě alkoholik, ale rád si dá skleničku nebo pivko. Je mi sympatický, ale nechápu, co všechno si od ženy nechá líbit. Myslím, že mezi sebou musí mít nějaké tajemství, jinak si nedokážu představit, proč s ní dodneška vydržel. Já bych to nevydržel, i když je fakt, že doma toho taky moc nenamluvím, mám rád klid. A taky si na rozdíl od Luboše na nic nestěžuju, ani na peníze ani na počasí. Stěžovat si na něco v tomhle věku, to je ztráta času.
ANNA FIXOVÁ o Monice Farské
S Monikou jsem prožila 12 let a na některá natáčení se nedá zapomenout. Třeba když jsme točili s Útvarem rychlého nasazení – naběhli do Coolny a moc nerozlišovali, že je to hra. Svalili nás na zem, hrozně na nás křičeli a my jsme se pak normálně klepali. Moniku mám ráda, i když to nebyla vždycky sympatická postava a občas jsem si od lidí na ulici vyslechla věci… Mě bavil ten její cynický humor, poslední dobou ale dala před humorem přednost charitě a my dvě jsme se začaly trochu rozcházet. Nejsem typ, který by měl touhu zachraňovat svět, uměl všeho nechat, opustil rodinu a lásku, aby odjel někam řešit cizí problémy.
ILONA SVOBODOVÁ o Jitce Farské
Jitka se probrala k životu, už to není tolik usedlá paní, bývala to hrozná puťka a myslím, že i na můj popud se z té usedlosti pomalu vymaňuje. Já jsem sice mnohem energičtější a živočišnější, ale v mnohém jsme si podobné. Jsem taky vrba pro své okolí, i ona umí dobře naslouchat problémům jiných a poradit nebo pomoct. Pořád se mi ale nedaří přesvědčit scénáristy, aby jí napsali tetování, nechtějí o tom ani slyšet. Nejvíc jsem jí rozuměla v době, kdy čelila stalkingu. Vzpomínám si na vyhrocenou scénu, kterou jsme točili na jedné chatě, já jsem tam byla svázaná a uvězněná, to byl hodně nepříjemný pocit. A musím říct, že mi Jitka zasáhla do života poměrně výrazně, ale to asi každému, kdo je v Ulici delší dobu. Překvapilo mě, kolik lidí není schopno oddělit postavu od herce, dodnes a pořád někomu vysvětluju, že nejsem Jitka.
JAN HOLÍK o Jirkovi Hermanovi
Herman je poctivej chlap, férovej, dobrej policajt, kterej se ničeho nebojí. Ale je dost osamělej, tak hledá nějakou jistotu a chtěl by ji najít u Digi a v její rodině. Na rozdíl ode mě v sobě ale nemá moc humoru, je to docela suchar. Ale díky němu jsem se naučil spoustu věcí, pro někoho třeba takovou banalitu jako stát před kamerou. Nejradši vzpomínám na natáčení s Emilem Horváthem, který mi hrál šéfa, to byla velká škola a obrovský zážitek pozorovat ho při práci. To se těžko vysvětluje… No a točit s malýma holkama, to je jeden velký veselý moment. U nich nikdy nečekáš, co přijde.
ONDŘEJ VOLEJNÍK o Tonym Bendovi
Tony v životě udělal spoustu chyb, choval se hrozně ke své ženě, a i když se po návratu z kriminálu snaží žít normálně, což je chvályhodné, získat ji zpět se mu nedaří. Líbí se mi na něm ale to jeho zapálení a snaha to otočit a žít spořádaně. Lidé mě vnímají jako Tonyho, moje občanské jméno mnozí ani neznají, ale já jsem jiný. Nejsem tak tvrdá palice jako on, nemám tetování a nebyl jsem v kriminále. Zatím :-).
MICHAELA MAUREROVÁ o Digi Stránské
Co říct o Digi? To je stejné, jako kdybych řekla, co si myslím o sobě. Míša a Digi se neuvěřitelně prolínají, někdy mám pocit, že jsme jedna a ta samá postava. Vyvíjíme se spolu, dospívaly jsme spolu. Někdy je pro mě Digi takovou terapií reálného života. Na Digi normálně slyším i v tramvaji. My dvě se snad opravdu lišíme jenom ve jméně a v tom, že Digi je vdova a já rozvedená. Jsem vděčná, že mám pozitivní postavu, na kterou lidé hezky reagují. Protože když někdy slyším od kolegů, co všechno si od lidí díky své postavě vyslechnou, to bych nechtěla. V Ulici mě baví ten život a to, že to ani po těch letech není rutina. Pořád musíme reagovat na nepředvídané věci. Třeba nedávno, když jedna z mých seriálových holčiček přišla se zlomenou rukou a my jsme na místě vymýšleli, jak to udělat, aby ta ruka nebyla vidět.
PATRICIE SOLAŘÍKOVÁ o Tereze Jordánové
Tereza je sice hodná holka, ale podle mě až moc. Všem se snaží pomáhat, všechno řešit a zachovat se za každých okolností správně. Přijde mi to hezké, ale moc podobné si v tom nejsme. Vlastně bych řekla, že kromě obličeje nemáme společného vůbec nic. Ale když mi někdo říká Terezo, normálně na to slyším. A je fakt, že jednu dobu jsme k sobě měly hodně blízko, to když maturovala, pak psala diplomku a učila se na státnice. To jsme měly stejně. Jsem tu od začátku, ale Ulice mě nikdy bavit nepřestala. Ono když točíte se Štáfkem, Rumlem a Rajmontem, to je smršť vtipů, které se nedají reprodukovat, protože co kdyby to někdo četl před desátou večer :-)
JAKUB ŠTÁFEK o Matějovi Jordánovi
O Jakubovi si myslím, že je to nejhodnější a nejkladnější postava, která se kdy kromě Mirka Dušína objevila na televizních obrazovkách. Díky tomu jsme si v mnoha věcech podobní. I když holky řešíme každý jinak, on je oproti mně ocela naivní a rozhodně se neumí rozčílit tak jako já. Myslím, že nejblíž jsem k němu měl, když řešil problém se školou, hrozilo, že neudělá maturitu a hádal se doma s rodiči. Já to měl stejně. Nevím, jestli někoho zajímá, jaký je Jakub, pro lidi jsem prostě Matěj a vypozoroval jsem, že čím dál od Prahy jsem, tím je to horší.
TEREZA VÍTŮ o Aleně Koukalové
Alena je pěkná manipulátorka a trochu umanutá holka, kterou nejvíc ze všeho dokáže rozčílit vlastní neúspěch. Není to zrovna kladná hrdinka, ale já se v ní snažím najít něco dobrého. Líbí se mi na ní, že si dokáže uspořádat život a jde si za vlastním štěstím. To, jakým způsobem toho dosahuje, to už je věc druhá. Dokonce mě jedna paní v obchodě zastavila, aby mi vyčetla, jak se chovám. Pár společných znaků přece najdu, také jsem žila v bytě se studenty, moc dobře znám úskalí sdílené ledničky, ačkoliv v té naší toho nikdy moc nebylo.
MATOUŠ RUML o Davidovi Kučerovi
David je podle mě dobrý člověk, kamarádský a v životě spokojený. Moc se neřeší a život nechává plynout. To máme společné. On se ale nechá ženami mnohem víc manipulovat než já. Jsem hodně zvědavý, kdy v tomhle vyroste a začne víc vnímat sebe, protože jsem přesvědčený, že je důležitější, než si myslí. Zdá se mi, že si je jedno, já se řeším víc. Baví mě ale jeho humor a pozitivní přístup k životu. Jsem za něj rád taky proto, že mě moje rodina vidí, sice víc v televizi než živě, ale vidí. :-)
JAN ŘEZNÍČEK o Pavlovi Pelcovi
Pavel Pelc je sympatický mladý řezník, jednoduchý hodný kluk, rozhodně žádný pokrytec, který situace, do kterých se dostává, řeší jednoduše. Žádné kličky nebo intriky se od něj čekat nedají, na to nemá povahu. Je to známý Vilmy Nyklové, která by ho ráda viděla po boku vnučky Venduly, což dá Vilma velmi okatě najevo. Jak se k tomu ti dva, Pavel a Vendula postaví, na to jsem sám zvědavý a rád se nechám překvapit. S představitelkou Venduly Anežkou Rusevovou jsme se v Ulici potkali poprvé, ale je to fajn holka a já se těším, co nám scénář přinese.
VUK ČELEBIĆ o Robertovi Bláhovi
Robert je šikovný mladý muž, který získal práci tiskového mluvčího na radnici a přichází s celou řadou nových nápadů a inovací. Je to od pohledu sympaťák, jenomže se brzy ukáže, že má každý krok velmi dobře promyšlený tak, aby hrál v jeho prospěch. Má vynikající komunikační schopnosti, díky kterým dokáže bravurně manipulovat s lidmi. To mu sice v profesním životě může hodně pomoct, v osobní rovině už to ale tak chválihodné není. Zamává hlavně s rodinou Nyklových. Jsem sám zvědavý, kam se moje role vyvine, nechám se překvapit. Už teď ale nacházím pár zásadních rozdílů mezi mnou a Robertem. Já jsem na rozdíl od něj extrémně nepraktický člověk. On má všechno perfektně zorganizované, je pořádný, tomuhle bych se od něj já mohl učit
JAROSLAV BLAŽEK o Brunovi Taubrovi
Bruno je mladší bratr policistky Karly. Bude to mladý raubíř, kterému jsou všechna pravidla na obtíž. Chodit do školy ho moc nebaví, zato dělat jeden průšvih za druhým, to jo. Zavaří nejen svojí sestře, ale i pár dalším lidem v Ulici.
Zdroj: Tiskové materiály TV Nova